Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Současná extrémněji laděná hardcore a post-hardcore scéna netrpí zrovna nedostatkem. Poslední desky od NORMA JEAN, EVERY TIME I DIE nebo třeba i klasiků CONVERGE představují minimálně slušný nadstandard. Letošní rok je ale ve znamení méně známých Američanů GREYHAVEN. Teda alespoň pro mě.
Na svém debutu „Cult America“ z roku 2014 tito hoši z Kentucky naznačili jisté ambice, desce však chyběla dotaženost a to především po produkční a zvukové stránce. Zato letošní „Empty Black“ už se po všech stránkách škrábe na vrchol stylového ranku. Správně agresivní hudba je umocněna ostrým řezavým zvukem a když na to pánové šlápnou rychleji, je to mnohem živelnější a dynamičtější než na poslední desce NORMA JEAN. Snad nejpřesnější je srovnání s kolegy EVERY TIME I DIE, zřejmě i proto, že obě skupiny se dají z části označit i nálepkou metalcore. Charakteristické znaky ohledně metalových kytarových vyhrávek a postupů zde prostě jsou.
GREYHAVEN kladou důraz na lyrickou složku své hudby. Říkají, že jejich vzory jsou Kurt Cobain, Lou Reed nebo i Jimi Morrison. Dilemata boje proti korporátnímu obchodu s ropou, otázky šedé ekonomiky a státem kontrolovaného obchodu s opiáty, to vše se proplétá v textech a hudba tyto témata umocňuje svou naléhavostí a důrazností. Vokál Brenta Millse pak svou variabilitou dodává skladbám další rozměr. Jeho agresivní štěkání, rozlícený řev, emotivní bědování, ve skladbě „Kappa (River Child)“ připomínající až DEFTONES, i čistý a často smutkem naplněný rockový vokál je tím, čím se GREYHAVEN posouvají mimo hranice bězného hardcoru až kamsi do crossoveru.
Další nedílnou součástí jsou na desce „Empty Black“ všudypřítomné progresivní post-hardcore postupy, které v některých okamžicích evokují vzpomínky na staré desky THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Minimálně od skladby „Echo and Dust Pt. I“ je ale jasné, že skupina to umí i na druhou stranu. Melodické pasáže, které by slušely i rockovým hitovkám se objevují všude, vždy však jen na tak dlouho, aby se skladby nezvrhly v nějakou sladkobolnou show. Třeba klidnější pasáže v "Echo and Dust pt. II" ukazují, jak by to vypadalo, kdyby se GREYHAVEN rozhodli hrát v invencích populárních rockových kapel. A i v téhle poloze to šlape na jedničku. To, že se nakonec skladba přes trochu té agrese zvrhne v dunící doommetalový závěr, jen dokazuje, jak moc toho skupina dokáže nacpat do jediné skladby.
„Empty Black“ představuje pestrou hudební kolekci, u které se jen těžko dostaví pocit oposlouchanosti. Kdykoli si tuhle desku pustím, vždy mě v některých okamžicích překvapí. Asi ta největší motivace vracet se k poslechu znovu a znovu. Známka bravurní hudby.
1. Sweet Machine
2. Blemish
3. Echo and Dust pt. I
4. Mortality Rate
5. Ten Dogs — Red Heaven
6. White Lighters
7. Kappa (River Child)
8. Day Is Gone
9. Broadcast Network
10. Echo and Dust pt. II
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.
Obávám se, že tohle je jediná filmová verze Homéra, kterou jsem potřeboval vidět. Není bez chyb, ale tahle pomalá, temná a rozbolavělá věc dokáže zasáhnout na komoru. I proto, že vysekaný Ralph Fiennes je dokonalý Odysseus. Komorní drama o vině a PTSD.